citáty
Ani nevíš, co jsi se mnou udělal.
Cítím se hrozně, je mi divně. Život mi utíká mezi prsty a nedokážu ho změnit. Slunce, když lehce hladí tvou tvář, kouká se jak sladce usínáš, nevidí jen tebe, tvé srdce, tvůj žal, vidí jak se trápíš sám.
Kapka po kapce se řítí po tváři jak hrách, ani nevidíš pro tu hustotu, kam se žene a ničí nás. Jen tiše přihlížíš, co stát se má. Nedokážeš to změnit. Pro ten pocit, který cítíš a který tě láme v kolenách. Ležíš v trávě a měsíc kouká na tebe jak kdyby se ti chtěl právě smát. Měl bys zvednout hlavu, zasmát se a říct, že se nedáš a že budeš vždycky milovat.
Jen tu, co tě dokáže rozesmát a i rozplakat, ta stojí za to napořád. Jen tu a jinou nechci, křičíš do širých lán. Vrať se mi a v myšlenkách prosíš, chci tě jen jednou aspoň jednou spatřit. Prosím! Srdce křičí, buší! Miluju tě prostě a nevím jak dál! Tak to jsem já!
Budu Vám vyprávět příběh o jedné princezně. Žila v paláci, měla spoustu přátel a o kluky také neměla nikdy nouzi. Vlastně kluka měla pořád, střídala je jako ponožky a klidně je podváděla s jejich nejlepšími kamarády. Ale co přijde přece další! Řekla si pokaždé, když ji nějaký opustil.
Hodně chlapců tak ranila a ačkoliv se kluci moc často brečet nevídí, skoro každého rozplakala. Neuvědomovala si jak moc všem ubližuje a jakou pověst si svým chováním buduje. Až jednou... narazila na chlapce, do kterého se zamilovala na první pohled... už to nebylo jen její obvyklé poblouznění.
Zamilovala se do něho doopravdy a byla velmi šťastná. Jenže její radost netrvala dlouho, za 14 dní, přesně den před svátkem zamilovaných, ji podvedl se svou bývalou přítelkyní. A co udělala princezna? Šla a koupila mu dárek. Ačkoliv věděla, že ji podvedl nechtěla ho ztratit a tak dělala, že o ničem neví. Dokonce mu i odpustila, i když ji to moc bolelo.
Netrvalo však dlouho a chlapce už princezna nebavila... prostě ji odkopl! Plakala, plakala dlouho, čas se jí zdál dlouhý, život pro ni pomalu ztrácel smysl, ale pak si sedla na postel a zamyslela se.
On mi udělal to, co jsem já dělala všem těm chlapcům, co jsem kdy měla. A pochopila jaké to je.
Znova chlapci odpustila a stala se jeho kamarádkou, i když ji srdce stále připomínalo hezké chvíle s ním. Odpustila mu proto, že on ji naučil nepodvádět ty které nás milují! Sice nevědomky, ale udělal to. Jednou i on bude děkovat nějaké slečně, co ho naučí milovat a neubližovat. I on se bude jednou v duchu omlouvat všem které ranil!
Nakonec se z toho nejlepšího kamaaráda stal princeznin princ, který ji vrátil zase do života a naplnil její srdce láskou.
Městem kráčí holčička, mlhou propletené vlasy. Je tma, rty fialové z ručiček dva ledy. Slunce je v nedohlednu.
Holčička se, ale usmivá, ač je pozdě není sama, kdo se temnou ulici prochází. Ti, co si všimnou malé, zimou klepající se, bytůstky jen zakroutí hlavou. Děvčátko se pořád usmívá a pak jdu kolem já.
Spatřím ji a celý zblednu, sundám kabát a přehodím ho přes dívku, ona však stále s úsměvem kabát mi vráti zpět. Nenapadne mě ani jedno vhodné slovo a náhle její studená ručička chytne tu mou a vede mě kamsi do tmy.
Veřim ji a nejednou stojíme na hřbitově. Dívka se už neusmívá a když se ji zahledím do tváře, uvidím mladou slečnu, už ne holčičku, nechápu. Stále mě drží pevně za ruku a cosi šeptá a pak vykřikne MILUJ a zmizí.
V ruce mi zůstane cár papíru, na kterém je psáno: život vznikl na základě lásky dvou lidí, překonaly zklamání, nedůvěru i lež. Buď taky silná a chytni si tu pravou lásku a věř, že i pro tebe existuje, je tak blízko, jen otevřít oči... a tím text končí.
Přemýšlím a vracím se zpět do tmavých ulic, ikdyž sem tu dívku dříve neviděl vím, že existuje.. obyčejná dívka, sama láska, sama láska mě ukázala jak krásné je milovat... nepotkat tu noc lásku, nevěděl bych jaké to je mít rád.
